Lykara - 3. Kapitola

3.KAPITOLA

Lucas zamžoural do prudkého světla a s námahou zvedl ruku aby si mohl zastínit oči.
"Opatrně... pořádně jsi se praštil. Hlavu bych být tebou nezvedala..."Prudce zamrkal a natočil se směrem k tmavé čmouze vlevo.
"Anlin...?" Znovu zavřel oči a přikryl si je dlaní. Poslední co si pamatoval bylo, jak ho déšť probudil, když usnul pod stromem. Jak to, že je tady zas?To se pohádal s Leslie, i když se ji chtěl omluvit, a pak se opil? Jistě, stejně jako tenkrát…Ty sny, výpadky paměti, agrese...Od té doby se tvrdého alkoholu ani nedotkl.


"Fajn... to fakt nebyl dobrej nápad....
" Zamumlal a protřel si obličej. Co to proboha vypil, že mu hlava třeští jako po zásahu basebalovou pálkou.“Padat? Ano, to není nikdy “dobrej nápad”..." Odpověděla šmouha nalevo a opatrně mu položila na čelo jeho vlastní mokrý šátek.
"Ale ne... chlastat... takhle se tě nikdy nezbavím... pořád mě budeš strašit v hlavě... Leslie má pravdu... z toho imaginárního světa se zblázním..."
Stáhl šátek stranou a znovu si promnul obličej. Poraženě vydechl a zapřel se na loktech. Zamrkal na čmouhu a konečně se mu povedlo zaostřit.
“Sakra, takhle živý to snad ještě nikdy nebylo…” Jeho vysněná dívka stále seděla vedle něho a krčila imaginární čelo do kterého padaly kratší prameny uhlově černých vlasů.
Najednou se rozpřáhla a na Lucasovi přistála sprška listí, kamínků a veškerého smetí co na břehu nabrala do dlaně.
"Hey!" Sotva se stačil krýt a zasypala ho další sprška.
"Au! co blbneš?"
"Ah promiň... tebe to bolí? No ale to je divné ne, když je tohle imaginární." Sykla a znova po něm hodila hrst hlíny.
Lucas zatřepal hlavou, aby z vlasů vyklepal smetí a vzápětí se proklel. Prudké pohyby rozhodně v dohledné době dělat nebude.
“Říkala jsem ti, praštil jsi se, měl bys chvilku zůstat ležet.” Obořila se na něj a zvedla šátek který předtím shodil. Natáhla se a znovu mu ho přitiskla na čelo.
Starostlivě mu odhrnula vlasy z čela, z krku a lehce v nich projela prsty.
“Nekrvácíš…” Konstatovala a odepnula z opasku jeden malý kožený váček. Sebrala mu šátek a posypala ho trochou nazelenalého prachu.
“Po tomhle se uleví.” Zamávala mu šátkem před obličejem, ale když na ní dál jen zíral a k ničemu se neměl, připlácla mu ho na čelo.
“Tohle není skutečné…” Vyhrkl a Angelinen rozhodila rukama.
“A máme to tu zase… Lucasi, kolikrát mi tady ještě omdlíš? Říkala jsem ti, už předtím než jsi omdlel poprvé, je to skutečné... Jsi v Lykaře.” Poslední větu vyslovila velice opatrně a sledovala ho jako vědecký pokus. Když na ni dál jen vyjeveně zíral, usmála se a kývla.
“Dobře, neomdlel jsi… To je dobré, na začátek.”
“V Lykaře…” Vyhrkl a prudce zamrkal.
“Zase omdlíš?” Zeptala se ho a natáhla k němu ruku aby ho po případě chytila. Prudce ji chytil za dlaň a přitáhl si její ruku blíž. Chvíli na ni jen zíral a pak jí opatrně přejel po předloktí prsty.
“Lucasi…?”
“Jsi skutečná?”
“Ano…?” Odpověděla váhavě a Lucas se prudce postavil. Zavrávoral jak se mu zamotala hlava a tvrdě dosedl o kousek dál od ní. Když se zvedla, gestem ruky ji zarazil.
“Ne… tohle není, není, skutečné. Není.” Zavrtěl hlavou a z kapsy roztřeseně vytáhl krabičku cigaret a zapalovač.
Zapálil si a zavřel oči.

“Není to skutečné… Není…” Opakoval si mezi jednotlivými popotáhnutími. Angelinen jen tiše seděla naproti němu a škubala trávu. Tady máš toho svého Krále Ario… A tohle má být naše naděje…

"Lucasi?"
"Nejsi skutečná..." Vytáhl další cigaretu a zase si zapálil.
"Lucasi... Mohl by jsi přestat? Znervózňuješ mě. Nejsem mrtvá, tak už to prosím neříkej." Ohradila se asi po páté cigaretě a když si vzal další, vytrhla mu ji. Přitiskl si dlaně na oči a lehl si do trávy.
"Dobře, nejsi mrtvá... Tak co teda jsi?" Zamumlal a odmítal se podívat jejím směrem. Už takhle to bylo zlé. Mluvil s ní. S vlastní halucinací.
"Angelinen Michaell Landitz. Narodila jsem se devatenáctého ledna. Snažím se to počítat, ale nevím přesně jak dlouho tady jsem. Myslím že tak... Čtrnáct let?" Nazdvihla obočí a v duchu se připravovala na mnohem horší číslo. Vždyť už si vlastně ani nepamatovala jak přesně to venku vypadá.
"Patnáct." Opravil ji a zhluboka se nadechl. Opravuje svoji halucinaci…
"Lykara... Ty... Nemá to být skutečný. To přece nedává smysl. Jak by to mohlo existovat?"
"Já vím, je to šílené. Sama jsem nevěděla co s tím."
"No je pěkný, že uznáváš, že je to šílený. Nic to ale nevysvětluje." Sykl na ni, ale evidentně jí nedělalo žádné starosti, že se na ní dívá, jako by jí chtěl každou chvilku skočit po krku.
"Lucasi nevím jak to vysvětlit. Temný mi ukradl deník a když jsem ho sledovala, spadla jsem do portálu a byla tady. Stejně jako ty teď."
“Dejme tomu, že ti věřím, jsi živá a já nešílím…”
“Lucasi já jsem živá. Tohle je skutečné. Mám po tobě začít házet větší kameny aby ti to došlo? Dobře, jsi zmatený, ale přestaň mi říkat, že neexistuji, nebo že jsem mrtvá.”
"Bezva tak jsi živá, jak chceš... Jak se dostanu ven?" Posadil se, tentokrát už opatrněji a pečlivě ji studoval. Musí na ní být něco co mu potvrdí, že není skutečná. Rozmazané okraje, průsvitnost, záře. Nebude hýbat rty, až odpoví… cokoli…

Nenašel nic. Nic krom toho, že byla nádherná.

"To nejde." Zavrtěla hlavou a vyškubla mu celou krabičku když zase tahal cigaretu.
“Tohle ti jako pomůže?” Ohradila se na něj. “Kdyby ano, dávno by to zabralo a neseděl by jsi tady a nemumlal si. Lucasi, musíme do lesa, tam ti vše vysvětlím. Nechci riskovat, že nás objeví Temní dřív, než všechno pochopíš. Dorien už ví, že jsi tady. Pak musíme k vílám, Aria už bude vědět jak tě skrýt a...”
“Já nikam nejdu. Ty nejsi skutečná a já se v tomhle stavu nebudu toulat po lese. S tebou už vůbec ne.”
“Řekl jsi si o to.” Vstala, oprášila si tmavé kalhoty a hvízdla. Z lesa za ní se najednou vynořilo zvíře o velikosti koně.

Zvíře se zastavilo přímo před ním a cvaklo zuby. Vypadalo jako obrovská tibetská doga s plameny místo srsti a na hřbetu mělo připevněné kožené brašny.
Lucas se okamžitě odplazil co nejdál dokud ho nezastavil kmen stromu.
"Sakra co to je!" Vyhrkl a přeskakoval pohledem z Angelinen, která si stoupla vedle zvířete, na obrovské tesáky které na něj zvíře cenilo.
"Kasis. Vzpomínáš si?" Jen užasle zíral jak zvíře sklonilo hlavu a strčilo Angelinen do dlaně čumák.
"Takže, teď ti dám na vybranou. Půjdeš sám, nebo tě tady Peebee odtáhne."
"Dobře půjdu." Vyhrkl a přijal její napřaženou ruku. Na vědomí už ji beztak vzal, nemělo cenu oponovat ji s tím, že ta nabízená dlaň neexistuje. Navíc tu bylo to zvíře…
Jestli ho má něco přesvědčit o tom, že se to opravdu děje, bude radši když to bude její dotek než zuby kasise.

Angelinen ukázala směrem za něj a on s úžasem zaznamenal stovky skleněných lucerniček visících z větví jabloní. Vypadaly stejně jako lucerny kterými ověsili jako děti terasu domu Anliiných rodičů. Velké zavařovací sklenice s hrdly hustě omotanými měděnými drátky za které byly zavěšené a s tlustými bílými svícemi na hromádce kamínků uvnitř.

“To je… Lucernový les…?” Vydechl ohromeně a váhavě se jedné lucerny dotkl. Ihned ucukl když ho sklo popálilo. Otočil se na Angelinen a zavrtěl hlavou.
“Tohle je šílený…” Zamumlal a vykročil směrem do lesa. Když se ohlédl aby zjistil, jestli tam Angelinen stále je, znovu strnul.

Kolem ní výřila zlatavá záře. Shlukla se u krku a postupně klouzala dolu. S každým kouskem který ustoupila měnila její šaty. Tunika s řasením u dekoltu ze vzdušné látky se změnila v hutnou, lesklou látku, těsně přiléhající k jejímu tělu. Látka byla tmavá, téměř černá s náznakem modré a byla vyšívaná zlatou nití. U pasu se šaty postupně rozšířily a tvořily jednoduchou sukni sahající až k zemi a bohatě zdobenou u lemu.
Ramena jí halila krajka ze zlatých nití která spojovala šaty s dlouhým pláštěm a úzkými rukávy sahajícími až ke kloubům prstů.

Přesně takhle ji nakreslil druhý den po příjezdu.
Když ji v nich teď viděl doopravdy a ne jen na papíře, vzala mu dech.
Naklonila hlavu ke straně a prohlédla si šaty.
"Vidíš, tvrdíš, že jsem mrtvá a stejně mě stále kreslíš."
"Jak to můžeš vědět. Nejsi tam. Tohle dokazuje, že jsi jen v mé hlavě."
"Ne, nejsem. Šaty se mi tady začaly měnit teprve před pár dny. Cokoli uděláš venku a týká se to Lykary, projeví se to tady."
"Vidím, že máš vysvětlení pro vše."
"Lucasi, to my tenhle svět stvořili, jistě že vím vše co se ho týká. A navíc, jsem tady už patnáct let." Pousmála se a gestem ruky ho pobídla dál.


Zastavili na mýtině. Angelinen se opřela o kmen stromu. Chtěla jít dál, ale Lucas se pořád trochu potácel bude lepší když se párkrát zastaví než riskovat, že by ho musela nějak vysadit na hřbet Peebee až by omdlel. Po vylovení z řeky se s ním natahala až dost.

Lucas se svalil do trávy a zavřel oči.
"Dobře... tak spusť. Čekám."
"To, že se Temní nemůžou, neznamená, že máme čas na to tady sedět a vysvětlovat si vše co se za těch patnáct let stalo." Upozornila ho a než stihl vstřebat první větu, vychrlila na něj vše co podle ní bylo pro tuhle chvíli důležité.

Vysvětlila mu, že stejně jako on spadla do řeky a tím se ocitla tady. V deníku o řece psali jako o jednosměrném portálu do Lykary, ano, věděla, že to měla být metafora, ne, opravdu to nefunguje na druhou stranu. Druhý portál který by je dostal domů je v paláci a palác zabral Dorien. Král Temných kterého by museli nějak porazit, ale Dorien má neomezenou moc a je nesmrtelný stejně jako oni dva. A jen tak mimochodem, není si jistá jak, ale věděla, že když jsou tady teď oba, tok času tady a tam je jiný než doteď. Stráví tady měsíc a venku uplyne hodina.

Oni nějakým způsobem začnou podléhat času venku i když jsou tady, takže dřív než za půl roku ani nejspíš nedostane hlad. Ne neví jak to funguje, ostatně tohle vymyslel jako malý Lucas, ne ona. Když skončila, už seděl a nepatrně se pohupoval dopředu a dozadu.

"Takže ty mi tvrdíš, že tohle je doopravdy... jediná cesta ven je někde v tom... Duhovym paláci, kam se ale nedostaneme protože je tam ten Dorien... Je nesmrtelnej a nepřemožitelnej... jak jinak... Takže to tady jako zůstanu trčet? Neříkala jsi náhodou, že jsme tady nesmrtelní a ty… zdejší… taky?”
“Ano, nás nemůžou zabít a pokud zemře Lykaryan, druhý den se znovu narodí. Všechny životy se obnoví a opakují protože deník není dokončený, nemají svobodnou vůli a dělají pořád totéž. Proto se taky nikdo proti Dorienovi nevzbouří. Ne pokud se jim to nenařídí našimi jmény nebo jejich svobodnými vládci. Ti mají svou vůli, a proto by Dorien velice rád jednoho z nás zajal a donutil deník dokončit. Moc je ti na nic když tě poslouchá jen hrstka poskoků.”
“No počkej… Tak proč se nesbalíme s nima a nezlikvidujeme Doriena a tradá domů.”
“To není tak jednoduché. Má neomezenou moc a je neporazitelný. N-E-P-O-R-A-Z-I-T-E-L-N-Ý. Říkala jsem ti přece...” Lucas ji umlčel mávnutím ruky.
“Jojo, ušetři mě… mě stačí říct věci jednou jasný? Nemusíš všechno opakovat a už vůbec ne hláskovat. Nejsem děcko.”
“Ah tak to se omlouvám, ale zatím se přesně tak chováš. Jak uražené vílí děcko co spadlo do rosy.”
“Podívej nemám náladu se tady dohadovat. Chci domů. O.K? ten Dorien je asi nabušenej, ale co ho zajmout hmmmm? Nevadí že je neporazitelnej, seberem ty tvoje svobodný kamarádíčky, nějak ho oklamem a vypadnem. No ne?”

“Lesničko zelená…” Zamumlala jen Angelinen a otočila se k ohnivé feně po své pravici.
“Peebee, jestli to bude pokračovat takhle, dovolím ti ho sežrat.” Šeptla jí a odepnula jednu z brašen.

“Anlin? No ne? To by přece šlo. Proč jsi to nezkusila sama? Nemusela jsi tu trčet.”
“Lucasi… Tohle není pohádka, není to tak jednoduché jak myslíš. Já se pokusila dostat se domů, ale je to nemožné. Prostě to nejde. A teď se zvedni, musíme do Elanie, tam se rozhodneme co dál. Není bezpečné zůstat na jednom místě. Dorien to tady nechá obklíčit a co potom. To už můžeme rovnou nakráčet do Duhového paláce hlavní branou.”
“Neříkala jsi, že Temní sem nemůžou?”
“Temní ne. Ostatní ano a ne všichni svobodní jsou naši spojenci. Navíc je to tady samá lesnička.” Nakrčila nos a vyndala z brašny oblečení. Gestem ruky Lucasovi naznačila aby se otočil a vyměnila dlouhé šaty za černou tuniku s kovanými stříbrnými štíty na ramenou a na loktech, úzké kalhoty z černé kůže a vysoké boty s kovovými špičkami a chrániči kolenou.

Lucas se otočil ve chvíli kdy si k pasu připnula meč. Jen pozdvihl obočí.
"Chceš mi říct, že s tím umíš?" Ukázal na meč a Angelinen popuzeně trhla sponou opasku.
"Jsem tu patnáct let Lucasi, párkrát už mě temní chytili, jak si myslíš, že jsem utekla? Poprosila je?" Ušklíbla se a v příštím okamžiku měl ostří u krku. Málem ani nezaznamenal kdy se pohnula a nejistě zašilhal na čepel. Vypadala jako ze skla.
Angelinen se ruka ani nezachvěla.
"Učili mě v Zimním kraji." Usmála se a meč uklidila. Ustoupila od něj, uklidila šaty do brašny a tu zase připnula na postroj.
"Víš, mě už to asi ani nepřekvapuje..."
"Neboj se, tebe nezapíchnu, zatím. Ale jestli si myslíš, že půjdu bez něj, když jsou tady lesněnky, tak jsi se zbláznil."
"Neměli by být víly lesa ty hodné?"
"Nemám ráda zelenou pamatuješ? Zelený víly, špatný víly."
"To má logiku…"
"Měl jsi je nakreslit jinak… teď je pozdě a nevím jak chceš logicky myslet ve světě kde se lítá na dracích a v balonech z mraků… Čím dřív se přestaneš snažit vše logicky a rozumně vysvětlit, tím líp. Tenhle svět je fantazie Lucasi. Naše fantazie.Je to tady tak, jak jsme si my vysnili. Včetně zelených víl."
"Bejt po tvym tenkrát, bylo by tady všechno bílo modrý. Moment... draci?"
"Modrá a bíla - Zimní kraj, draci - Dalerie." Pousmála se a Lucas se snažil vzpomenout si na základní informace. Na jejich svět se snažil léta zapomenout a jediné co si v jeho spojitosti představoval byla ona, překvapeně ale zaznamenal, že si přecejen něco začíná vybavovat.

“Treemeria… Královna lesních víl?” Zeptal se a Angelinen s úsměvem kývla.
“Ne že bych byla ráda, že si pamatuješ zrovna jí, ale alespoň něco.” Poplácala kasis po boku, ukázala před sebe a vykročila.
“Brzo jí určitě někde potkáme. Je taky Svobodná. Nebav se s ní a nejez nebo nepij nic co ti dá. Bohužel do Delanie se nedostaneme aniž by mě nějaká její zelená pižla nenaprášila.”

Lucas jen kývl a neochotně jí následoval. Ani jeden dál neřekl ani slovo.

Chtě nechtě si pomalu musel přiznat, že nemá ani halucinace ani se mu to nezdá. Šli už pár hodin a on na rozdíl od Angelinen mlel z posledního a nohy ho belely jako nikdy. Ne, tohle se mu rozhodně nezdá. Navíc tak před hodinou zahlédl první lesničku a od té chvíle jich přibývalo. Zvědavě poletovaly kolem a strkali ho. Angelinen vždy jen protočila v ruce meč a na chvíli byl klid. Pak dorážely znovu.

“Podívej se vlevo, je vidět Oriana, oranžová alej.” Lucas se zastavil a užasle zamrkal na pruh oranžových stromů prosvítajících mezi těmi zelenými. Angelinen udělala pár kroků zpět k němu a položila mu ruku na rameno. Naklonila se přímo k jeho uchu.
“Lituju že jsem dala Peebee volno… Letí sem Treemeria. Mlč, odkývej vše co řeknu a hlavně, jsem Relie.”
“Relie?”
"Kdyby věděla, kdo jsem, vydala by mě Dorienovi i s fanfárami."
"Nepřipadá mi nebezpečná." Konstatoval Lucas posměšně když maličkou, sotva deseti centimetrovou vílu kolem které se shlukly ostatní menší, zaregistroval.
"Je to královna lesniček bludiček Lucasi. Co dělají bludičky? Aha viď. Už nejsi dítě takže o jejím nezájmu si jako muž můžeš nechat zdát." Mrkla na něj, otočila se k roji víl který se přiblížil na doslech a uklonila se.

“Královno Treemerio, je to dlouho co jsem vás viděla… jaká čest...” Lucas ji trochu opožděně napodobil a užasle sledoval jak se maličká víla v oblaku třpytivé nazelenalé mlhy změnila na drobnou ženu s dlouhými prstýnky blond vlasů které sahaly až do půli štíhlého pasu a v zelených šatech které těsně obepínaly její ňadra a boky.

“Rélie…” Královna nakrčila nos a se zájmem se otočila k němu. Drobnými krůčky se k němu přiblížila a Lucas nasucho polkl a silou vůle se nutil dívat se do víliných šedých očí a ne do jejího bujného výstřihu.
“A ty jsi?” Ozvalo se mu těsně u ucha a on se zachvěl jak ho její dech zašimral.
“Zerfire.” Vyhrkla Angelinen. “Je přístavní.” Dodala a znovu se uklonila když se na ní královna podívala. Lucas si v hlavě rychle vybavil co to nejspíš “přístavní” znamená a když se Treemeria otočila zpět k němu, kývl a křěčovitě se usmál.

“Přístavní… Dlouho jsem v přístavu nebyla… Následuj mě, chci vědět co je nového.” Než stačila Angelinen zareagovat, víla se rty lehce otřela o Lucasův krk a ten jí s nepřítomným výrazem následoval.

“Sbohem Relie, děkuji za dárek.”