Štítky

úterý 22. září 2015

Lykara - 5. Kapitola

5. KAPITOLA


Lucas už snad po sté napočítal do tří s předsevzetím, že na tři otevře oči. Vůbec se mu do toho nechtělo. Co když zmizí? Co když byla zase jen sen, začínající epizody halucinací které opět povedou k agresi a záchvatům?
Tak moc chtěl aby žila i přestože byla včera tak protivná.
Ale jestli tam bude, co se to tedy kolem něj děje? Přece ve skutečnosti nemůže být v Lykaře...



Angelinen prudce zatáhla za deku na které Lucas spal.
"Budíček!" Zavelela a hodila po něm nějaký balíček. Zmateně zamrkal a couvl aby mohla sebrat deky.
"Jsem pořád tady..." zamumlal a podíval se na balíček. Byly to tmavě hnědé kalhoty z tuhé látky, volná bílá košile bez zapínání se šněrovačkou a dlouhými rukávy. Pak nějaké řemínky připomínající postroj a tmavá bunda které chyběly už jen třásně a mohl by o sobě tvrdit, že sem přijel na koni z divokého západu.
Než se stihl vzpamatovat, přistály vedle něho ještě vysoké černé boty.

"Během oblékání se ti to přizpůsobí takže neměj obavy, vymysleli jsme to dobře. A trochu si pospěš. Treemeria už nechává prohledávat okolí." Nečekala na odpověď a vyšla i s dekami ven. Bylo slyšet, že s někým mluví a pokud věděl, kasis nemluvila mužským hlasem. K tem dvěma se přidal ještě jeden který zněl jako zpěv a cinkot rolniček najednou.

"Poleletím napřed a dám vědět Elyon a Calebovi, že jste na cestě a pak budu hlídat Treemerii."
"Dobře Ario, děkuji ti, ale dávej pozor, neví že jsi Svobodná a pomáháš nám. A tak to i zůstane, je ti to jasné. Nesmí se ti nic stát. Nikomu z vás." Aria se jen zvonivě zasmála, políbila Angelinen na obě tváře a v další chvíli už byla velká sotva jako dlaň a odlétala pryč.

Lucas trochu váhavě vyšel ven. Angelinen se nespokojeně dívala za vílou a chlapec vedle ní se s vykulenýma očima uklonil.
"Trine nech těch šaškáren," dala mu lehký pohlavek a ukázala na Lucase.
"Trine, Lucas Král Lykarský nekorunovaný. Lucasi, Trin. Trin je víleník, elementární víleník." Lucas jen nakrčil obočí a na drobného světlovlasého chlapce kývl. Ten se na něj zazubil a vysmekl prvotřídní pukrle.
"A co to je to ele-něco?" musel si odkašlat aby jeho hlas zněl zase normálně, "a kde se tady vzal?"
"Pamatuješ si vůbec něco z toho co jsem ti říkala včera? Jistěže ne... Trin je vilí kluk a ovládá živly. Oheň, vodu, vzduch a zemi. Ptát se můžeš po cestě, říkala jsem přece, že Treemeria nás už hledá." Bez dalších slov se otočila a vydala se směrem kterým odletěla víla. Kasis ji následovala okamžitě a víleník jen pokrčil rameny.
"Co neděláme Králi, je to korunovaná Královna, musíme ji poslouchat." Usmál se, gestem Lucase vybídl aby šel první a vesele kmitl křídly která se mu ve vteřině objevila na zádech.

"Říkala jsi taky, že s vílama nejsme zrovna kámoši, tak co je zas tohle?" Houkl na Anlin a trochu od víleníka letícího po jeho boku couvl. Angelinen zpomalila a ohlédla se.
"Trin je na naší straně. Je Svobodný a bojí se ho i ta zelená pižla Treemeria." Trin jen kývl a luskl. Na konečcích prstů se mu rozhořely drobné plamínky. Lucas couvl ještě o kus.

"Poslala mě za vámi pravá Královna víl - Elyon. Mám vás za ní doprovodit do Elanya. Treemeria už nechala všude rozhlásit, že zabila Rélii."
"Počkat, v Elanya jsou snad elfové, co tam jako dělá Královna víl?"
"Vdala se za elfího Krále." Lucas se na místě zastavil a snažil se vzpomenout si na to, jak to podle deníku mezi sebou víly a elfové mají. Pokud si pamatoval, v oblibě se neměli.

"Víla si vzala elfa? To jde?" Angelinen se jen zasmála a vzala ho kolem ramen. S tím jak usilovně si snažil vzpomenout na dávno zapomenuté jí zase připomínal toho malého kluka který si nevěděl rady s tím jak některé věci vyjádřit slovy a ne pastelkami.

"Vážně Lucasi, měl by jsi se přestat všemu divit, nebo nevím co budeš dělat až narazíme na draky. Prostě to ber jak to je. Na to aby jsi se zbláznil jsi pro nás všechny moc důležitý, i když ještě nemáš korunu." Lucas jen kývl a další otázky si radši nechal pro sebe. Asi měla pravdu. Bude to prostě brát jak to je a doufat, že se co nevidět dostane pryč.

Dalenie byla naprosto úchvatná a Lucas nestačil vstřebávat všechny detaily. Mezi nádhernými domky které vypadaly jako květy vytesané z bílého kamene a obrostlé něčím mezi růžemi a pivoňkami, se proháněla hejna saltinek, víl, motýlů, vážek a elfích dětí. Vůně linoucí se odevšad byly nepopsatelné a od určité chvíle už ho Angelinen musela vést za ruku aby z vesničky do města Elanya, vůbec došli.
Lucas se zastavoval všude, všeho se musel dotknout a tvářil se jako malé dítě u vánočního stromku. Už neříkal nic o odchodu, obviňoval ji z toho, že je jen vymyšlená a dokonce se bavil s Trinem.
Angelinen se konečně uvolnila a začala mít naději v to, že se konečně něco změní když je tady a viditelně už věří v to co vidí, čeho se dotýká, co cítí. Dokonce ani s sebou netrhl když se ho Trin dotkl aby mu ukázal něco co on přehlédl.
S úsměvem oplácela úklony elfů kteří ji znali jako Rélii, chráněnku Krále a Královny. Takhle šťastná už se dlouho necítila.
K poledni už sama Lucase upozorňovala na věci které by ho mohly zajímat a s Trinem se předháněli kdo ho zaujme víc. Zastavili se až u obrovské brány která vedla na most zanímž byl palác.
Lucas jen zalapal po dechu.

Ohromnou stavbu obklopovaly snad stovky domků vypadajících jako zavřené lekníny s terasami místo listů. Vše obklopovala voda a cestičky se od mostu rozbíhaly k domkům jako žilky na listu. Hlavní, rovná cesta vedla k paláci který vypadal jako obrovské hnízdo z bílých větví, větviček, listí, kusů kůry a skleněné výplně oken se na slunci třpytily jako kapky vody. Hnízdo tvořilo dokonalý kruh a Lucas se nemohl dočkat až uvidí nádvoří uvnitř.

"Je to přesně... je to..."
"Takové jaké jsi to nakreslil. Vítej v Elanya."
"Je to dokonalé... Jak jsme vůbec něco takového dokázali?" Angelinen ho jen poplácala po rameni a vykročila vpřed. Ji samotnou ještě po patnácti letech fascinovalo jak vše skryté v myšlenkách jich obou dokázalo vykristalizovat do něčeho tak velkého a nádherného jako byla Lykara.

“A co teprve, až uvidíš náš palác,”ohlédla se za ním a stejně jako v Lucernovém lese se jí i teď začaly měnit šaty. Kolem kotníků se jí začaly vlnit stovky drobných lístků z lehoučké pudrové látky, které se kolem kolen zmenšovaly až ustoupily pásku z bílé hedvábné stuhy. Korzet tvořily dva široké, křižující se okvětní plátky o odstín tmavší barvy než sukně. Jejich konce ovinuly její ramena a spojily se na úrovni lopatek.
Pohled na ni, když se otočila mu vzal dech.
“To ještě není všechno…” broukl Trin a Lucas jen zalapal po dechu když se nad Anliinou hlavou shlukl rej modrých a fialových jisker které se slily v korunu jako vytesanou z jednoho obrovského kusu křišťálu. Vypadala jako lotosový květ, jen byla špičatější a nepochybně ostrá jako břitva.
Když se Angelinen zastavila a naklonila hlavu se straně, koruna zůstala na svém místě a ona vypadala jako by o její přítomnosti ani neměla zdání.

“Jdete? Jestli necháme Elyon čekat ještě chvíli, zezelená,” varovala je a znovu vykročila k paláci.

“Král Elfů a celá Dalenie je jí věrná a ona si jejich věrnost vysloužila. Pokaždé když tu je, koruna se objeví ať už Královna chce nebo ne. Je to tak ve všech zemích kde jsou jí všichni Svobodní věrní. Také jí budete mít, až si ji vysloužíte.” Trin se usmál a vykročil první.
“Jo… jasně…” Zamumlal Lucas ale skoro nevnímal co Trin řekl. Pořád se díval za Anlin. Jak je možné že je tak nádherná… Jestli je to opravdu vše jen těžký záchvat a on se probere v nemocnici na kapačce, už nikdy se jí nezbaví ať mu budou říkat cokoli. Nedostane jí z hlavy. Ani to už nechtěl.

V půli cesty k paláci Angelinen zrychlila krok až předběhla i Peebee. Rozeznala drobnou postavu vílí Královny která k ní spěchala ze schodiště. V třech čtvrtinách už se neovládla a rozběhla se. Skopla střevíčky, odhodila stranou korunu a v dalším okamžiku se ocitla v náručí víly která byla až na světle modré oči a bílé vlasy dokonalou kopií Treemerie.

"Stýskalo se mi," šeptla jí Angelinen do vlasů a dokud za sebou neuslyšela Lucasovy a Trinovy kroky, nechala se objímat. Trin jí podal korunu kterou předtím zahodila a ona jí nechala ve svých rukách zmizet.
Trin mezitím Lucasovi představil Elyon a Elyon Lucase. Angelinen nad jeho nadšením pro protokol zakroutila hlavou a zamávala Calebovi který pomalu scházel schodiště.
"Jsem ráda, že jste oba v pořádku a o Treemerii nemějte obavy. Aria jí ode mne předá menší dárek."
"Hádám, že minimálně bude místo ostatních týden trávit sama sebe."
"Varovala jsem ji, mé dceři nesmí zkřivit jediný vlásek." Usmála se Elyon nevinně a Angelinen ji znovu krátce objala.

"Dceri?" Šeptl Lucas a Trin kývl, "Královna Elyon ji vychovávala."

"Dobře ale už žádná další kouzla. Nechci aby jsi se teď vyčerpala, prosím mami... Elfská agie ení pro víly..." Angelinen se usmála a lehce se dotkla Královnina vypouklého břicha.
V dalším okamžiku ji ale od Elyon Lucas odstrčil tak prudce až klopýtla.

"Lucasi co..."
"Ty tomuhle říkáš "mami"!?" Ukázal na Elyon a nevěřícně zakroutil hlavou.
"Vždyť... vždyť je to jen vymyšlený sakra, není to skutečnej člověk! Neexistuje! Jak tomu můžeš tak říkat? Ty máš mámu, opravdovou mámu co tě už deset let hledá a myslí na tebe každej blbej den!" Udělal krok blíž k Elyon a ukázal na ni. Dřív než však stihl cokoli říct, se mu na hrdlo přitiskla čepel meče. Lucas zamžikal na vysokého Elfa který aniž by zaváhal, volnou rukou stahnul Angelinen i Elyon za sebe. Trin se zcvrkl a nervózně poletoval na místě.
"To je Král Caleb." Vysoukal ze sebe a udělal ve vzduchu pukrle.

"Lin, Elyon, jste v pořádku?" Caleb se letmo ohlédl a Lucas trochu couvl.
"To je v pořádku tati. Tohle je Král Lucas. A míříš na něj zbytečně, beztak si myslí, že je ten meč imaginární a neublíží mu." Elf si Lucase nevěřícně změřil pohledem, uklidil meč a lehce se uklonil.
"Omlouvám se."
"Nemáš za co. Prosím, necháte nás na chviličku samotné? Hned přijdeme nahoru." Prohidila lehce Angelinen a Trin jen vypískl. Ani omylem teď nechtěl být v Lucasově kůži.

"Představ si, že vím, že mám venku rodiče a jen pro tvou informaci, taky na ně myslím. Jenomže Lucasi, já jsem tady už patnáct let a celou tu dobu se o mě starala Elyon s Calebem. Nejsou moji rodiče o nic míň, než ti skuteční."
"Jenže tohle prostě není reálné." Rozhodil kolem sebe rukama a ona ucouvla jakoby dostala facku. Co si proboha myslela? Že změnil názor a oznámí jí, že tady zůstanou a budou vesele vládnout? Byla tak pitomá.

"Takže tohle si o nás myslíš… dobře… budu se snažit abych tě tímhle světem zatěžovala co nejméně."
"Anlin ja…"
"Co?"
"Já prostě jen chci domů. Chci ať tohle skončí. Chci tě přivíst zpátky tam, kampatříš, domů… tak mi promiň."
"Já už doma jsem. To tě nenapadlo?"
"Proboha Anlin, dyť tohle je celý na hlavu."
"Jen se neboj, udělám vše pro to, aby jsi zase byl v tom svém reálném světě."
"Není jen můj. Hele... Já chápu, že ty tady tím žiješ, ale pro mě to prostě není. Nedokážu se... přepnout a fungovat v tomhle. Já už z pohádek vyrost proboha. Dobře asi jsem to přeháním, ale tak si to sakra představ opačně, že se najednou ocitneš někde... nevim kde."
"Už se stalo." Odsekla mu a bez dalšího slova následovala Elyon a Caleba do paláce. Trin mu přiletěl na rameno.

"Tohle je vážně bezvadný. Tváří se že by mě nejradši zabila. Slečna chytrá, pořád nad věcí... sakra dyť to není tak jednoduchý jak si myslí." Trin si povzdechl a zavrtěl hlavou.

"Tím to není. Znám tenhle její pohled... ztratila v tebe naději. Už podruhé." "Podruhé?"
"Ano, když byla ještě dítě, věřila tomu, že jednou pochopíš a zachráníte nás všechny. Že dokončíš svůj deník. Z dítěte se stala dívka s pohledem stejným jako má teď. Přestala věřit a postavila se Dorianovi sama. Stálo ji to mnoho životů. Když pak dospěla, vrátila se jako Strážkyně hranice a začala tě po letech vídat, během chvilky zase uvěřila. Jenže jsi jiný než čekala."
"To ale není moje vina sakra. Nechtěl jsem se tady ocitnou a hrát si já nevím na co. Všichni tady děláte jak kdyby to bylo skutečné, ale není. Je to jen vymyšlený. Chápu že vy tomu věříte a je to pro vás skutečné, ale mě do toho nezatáhnete." "S takovou z tebe Král nebude nikdy… ale ty tomu věříš i když říkáš že ne… jen o tom ještě nevíš. Ani se nenadějeme a budeš mít korunu." S tím odletěl za ostatními a Lucase nechal samotného před palácem který on sám před lety nakreslil do svého deníku o Lykaře.

Žádné komentáře:

Okomentovat